Jestli mě pustíš, budu padat dlouho

Vypotácela se z cely. Měla mžitky před očima, v uších prosby, nářek, křik, dopadání ran a nakonec ticho. Šla jako slepá podél stěn, hlavně rychle, pryč z toho místa.
Zázrakem se dostala ke své kanceláři. Čekal na ni James Potter. Když ji uviděl, vyběhl k ní.
„Paní Malfoyová, jste v pořádku?“
Nechápala, co tím myslí. Po tom, co viděla, nedávalo smysl nic.
„Narcisso!“ V jeho tváři se zrcadlila ta její. Když se dotkl jejího ramene, povolila pod ní kolena. Chytil ji do náruče a ona se do něj zavěsila, proti vlastnímu rozumu jako by její tělo křičelo: Prosím, nepouštěj mě!