Hra VII

Další den.
Nebo dva?
Za maskou splývaly.
Rozostřené ponížením.
Hrůzou a bolestí.
Samotou.
Jako jediná pořád doufala.
Ostatní už to přešlo.
Jen přežívaly.
Nevěřily...
Že je někdo na stopě.
Že je snad někdo hledá.
Že je zachrání.
I ona se začínala bát.
Nakažlivé nevíry.
Dalšího dne.
Vlastního strachu.
Bliklo světlo.
Luplo ve sluchátkách.
"Vstaň."
Tak jako každé ráno.
Pak luplo v uších.
Čekala.
Tak jako každý den.
Třicet minut?
Možná víc či méně.
A najednou.
Odkudsi přiletěl chladný vánek.
Pach jak z otevřené hrobky.
Teplá deka přes ramena.
Maska spadla.
Sen?
Halucinace?
Další zvrhlé mučení?
Ne.
Konečně prišla svoboda.
Sen.