Dáma v nesnázích

Půlnoc zastihla dámu uprostřed jezera, sotva několik stop od jednoho z mohutných kamenných sloupů železničního viaduktu. „V ten moment,“ vyprávěla později, „jsem si pomyslela jen – to snad ne! Jak to mohl udělat! Na složitější myšlenku jsem neměla čas, protože ačkoli mi pád z několika desítek metrů připadal jako nekonečně dlouhý let, ve skutečnosti trval jen pouhých několik sekund.“
Náraz na vodní hladinu byl velmi bolestivý, a než se dáma stačila vzpamatovat, vězela hluboko v ledové tmě, v uších jí hučelo a srdce tlouklo na poplach.
„Ze všech sil jsem se snažila zadržet dech. Uklidnit se. Jsem, přirozeně, vynikající plavec, ale cestovní šaty, které jsem měla právě na sobě, mi činily nemalé potíže. Bylo téměř nemožné nasadit správné plavecké tempo a dostat se nahoru.“
S hlavou nad hladinou se konečně mohla nadechnout.
„Šlapala jsem vodu a rozhlížela se. Připadalo mi, že daleko vepředu ještě slyším náš vlak. Myslím také, že hořel. Nevěděla jsem, jak se odtud dostanu, nevěděla jsem, proč to udělal, a nepochybovala jsem, že se pokusí zabít i mého manžela. To už totiž zkusil několikrát.“
Vtom zaslechla šplouchnutí pádla. Spatřila mihotavé světlo lucerny na přídi člunu. Kdosi zavolal její jméno.
„Najednou jsem měla pocit, že tohle je jen začátek.“