Tichá země

Rovná, tichá planina je zalita měsíčním světlem. Je noc, může být okolo druhé. Je takové ticho, že je slyšet zvonění mrazivého vzduchu. Nehýbu se a naslouchám tomu zvonění. I můj dech tady zní nějak nepatřičně. Nakonec se vydám na cestu, pod nohama mi křupou zmrazky. Každé křupnutí se nese jistě daleko. Planina se v měsíčním světle fantasticky třpytí, získává zcela nezemský, cizí vzhled, který neděsí, nýbrž fascinuje. Znovu jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Luna odrážela světlo, které ukradla Slunci, připadal jsem si jako pod ohromným okem, vidícím mi do nejzazších hlubin duše. Mare serenitatis je jako zřítelnice. Noční patrola.