Tutanchamonova hrobka

Kráčeli pomalu dlouhou chodbou. Dulík jako vždycky první, Bubík těsně za ním se světlem a Kulík vzadu skupinu uzavíral. Dělali to tak vždycky a fungovalo to, tak proč to měnit?
Tutanchamonova hrobka nejdřív vypadala jako velké dobrodružství, ale co zmizel strýček s Rampou už to tak zajímavé nebylo. Chodili tudy už celé hodiny a kromě divných zvuků nenašli nic zajímavého.
„Vidíš tam vepředu něco, Dulíku?“ zeptal se roztřeseným hlasem Bubík.
„Nic nevidím, jen chodbu,“ odpověděl Dulík.
„A ty tam vzadu, Kulíku?“
Chvíle ticha. Oba se zastavili.
„Kde je Kulík?“ zeptal se vyděšeně Bubík a sledoval dohasínající pochodeň. „Dulíku? Dulíku?! Důůůlíííkůůů!!!“