Slavík a růže

Bylo před úsvitem. Seděl jsem na hrázi s koleny pod bradou a potichu zpíval. Kalné vlny přinášely proměnlivé mozaiky odpadků.
Neviděl jsem ji přicházet. Najednou stála vedle mě. Vzhlédl jsem a zmlknul.
„Můžete mi pomoct?“ hlesla.
Neměla botu, přes tvář se táhla krvavá šmouha. Vypadala promrzle.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem přes ni hodil kabát.
„Nic,“ vzlykla a popotáhla si sukni.
Byla krásná. Bledá pleť, černé vlasy, šedé oči. Nemohl jsem se vynadívat.
„Měla byste zavolat policii,“ řekl jsem.
Zavrtěla hlavou a skousla si ret.
„Ta píseň…“ zašeptala.
„Jsem slavík v kleci.“
„A já se jmenuju Rose.“