Jak byla River postavena mezi stavby

Základy
Milý čtenáři,
vítej na staveništi, na němž vzniká příběh. Všechny 4D plány jsou hotovy, všechny výpočty sedí. Odvařili jsme na tom jen asi dvanáct počítačů. A ten válečný, ale ten se nepočítá. Základy jsme vyplnili tunou jemně nadrcených zajímavých informací a pochybných keců v poměru jedna ku jedné a zatím to drží. Dělníky jsme sehnali snadno, to víš, vězni vždycky makali skoro zadarmo, naopak logistika si finančně sáhla téměř na dno, management má prostě moc velké nároky. Hlavně na kafe, kávová zrna, energiťáky, studenty, no prostě všechno, co je nadupané kofeinem. (Na další obvinění, že management studenty žere, budeme reagovat žalobou.) Naštěstí se to vzájemně vyrovnalo. Tedy až poté, co jsme seškrtali rozpočet HR. Teď si mohou dovolit jen jednu dělnici na celou dobu stavby a pár krátkodobých přicmrndávačů. A ta ženská se prý mnohem víc zajímá o budovy zbourané, ztracené a dávno opuštěné! Tak nám prosím drž pěsti, jdeme na to.
Přízemí
Začalo to dost přízemním plánem. Jistá archeoložka se rozhodla zachránit významnou kulturní památku, která tiše chátrala v zapadlé zemi a zapadlém období. Jednalo se o dřevěný kostel svaté Paraskevy zapomenutý na Podkarpatské Rusi. Což by byl úmysl záslužný a svým významem k mrakům se drápající, kdyby to napadlo jen paní doktorku samotnou. Památkáři 20. let 20. století však chtěli taky zachraňovat a řečená odbornice se musela uchýlit ke krádeži. Ale k čertu s tím mlžením a zastíráním. Ona už stejně seděla za vraždu a nějaká ta menší loupež jí to nemohla zhoršit. Byla to River Song.
Doboví zachránci také neměli úplně propracovaný plán. Spíš domeček z karet. Chtěli kostel rozebrat, převézt a zase složit v Brně na novém výstavišti, na Výstavě soudobé architektury. (Pro postgotický kostel ze 17. století výstava jako dělaná, že?) Zůstávalo však záhadou, co s kostelem po výstavě, a tak se do věci vložila River.
Vše pečlivě propočítala, nastavila manipulátor časového víru, ale ouha. Tady nám do základů prosakuje voda. Nevíme, zda za to mohla Bouřková cela sama, poslední mokrý výlet s Doktorem nebo záměrná sabotáž, ale všechnotěsné „hodinky“ navlhly a cestování časem se stalo trochu nevypočitatelným. To slovo my architekti fakt nemáme rádi.
První patro
Ve vězení bývala nuda, River naposlouchala kdejaké mluvené slovo, a tak si pomyslela:
Kde to sakra jsem?! Zdá se, že jsem zbloudila v tomto hustém… sakra… kaktusovém háji.
Aspoň jsem trefila planetu, Doktor někdy nezvládne ani to.
Vydrápala se na nejbližší dunu a nedaleko spatřila rozestavěnou pyramidu. Podivně strmou rozestavěnou pyramidu. Vypadala, že každou chvíli spadne.
Pyramida - sklon 60 stupňů… Vyhledávám…
Egypt, kolem roku 2600 před naším letopočtem - Snofruova Lomená pyramida
Nestabilní podloží ve spolupráci s přílišným sklonem stěn způsobilo, že se v horní komoře objevily pukliny a sklon musel být ve výšce 50 metrů nad zemí upraven, sypal manipulátor informace z rukávu.
A stejně si Snofru raději nechal postavit jinou. První pyramidu s opravdu hladkými stěnami, žádné ty zastaralé stupňovité nesmysly…
Tady to River zalomila a znovu nastavila manipulátor víru.
Druhé patro
„Budeme za hlupáky.“
„Ale ne.“
„Ale ano, podívej se na to pořádně. Budou se nám smát.“
„Postavíme největší a nejkrásnější chrám na světě, nikdo se nám smát nebude. A i kdyby, co s tím chceš dělat? Prostě to tak zdola vypadá. Optiku neošidíš.“
„Optiku ošidím kdykoli, Kallikrate. Podívej, rohové sloupy uděláme širší, ty ostatní uprostřed vyboulené, spodek trochu do zatáčky,“ ukazoval architekt úpravy na modelu.
„Chrám celý nakřivo? Tak to se nám budou smát určitě.“
River schovaná za všudypřítomným sloupem poznala zcela přesně, kde a kdy je, a nahnula se nad manipulátor.
Třetí patro
Tohle bude složitější.
River se dívala na další antický chrám. Víc než skutečnou stavbu ale připomínal Iktinův model. Poklepala na domnělý mramor a málem ho protrhla.
Kašírovaný papír? Střílíte si ze mě?
Tím její profesní zmatení neskončilo. Na malé ploše se vedle sebe tísnily gotický kostel, římský oblouk, hradní věž, ruiny kláštera, čínský most, dvoupatrová poustevna a vedle ní turecký stan. Na něm visela cedule HLEDÁ SE POUSTEVNÍK.
„Vy jste tu na ten inzerát?“ přitočil se k River zasmušilý mužíček a ukázal na poustevnu. „Víte, jsme už úplně zoufalí. Ten poslední tu vydržel sotva tři týdny a pak utekl. Plnovous bychom pro vás pořídili nalepovací, jeho lordstvo si toho nevšimne, hlavně že bude mít poustevníka.“
„Jeho lordstvo?“
„Ctihodný pan Charles Hamilton. Painshillský park je jeho chloubou.“
Tyto údaje River stačily k odletu. Zmizela správci přímo před očima. Vzhledem k množství optických klamů v parku ho to ani moc nepřekvapilo.
Čtvrté patro
„Teď ses ale opravdu zbláznil,“ rozkřikla se River na manipulátor na své ruce. „Tohle není ani Sluneční soustava.“
Stála před cedulí vítající ji v Astropoli. Žáruvzdorné město obývané humanoidy s hvězdou na místě srdce leželo tisíce světelných let…
Že máme nechat toho budování vzdušných zámků? No dobrá. Pravdou je, že nevíme, kde River byla. Naprostá tma ukazovala na podzemí, hladký povrch a pravé úhly na dílo lidských rukou a šramot a výkřik „Jděte pryč!!!!!!!“ dokonce na obyvatele. Soudě dle počtu vykřičníků na dost bláznivého obyvatele. Jediná osvětlená místnost, vymalovaná křiklavě růžovou barvou a vybavená toaletou z 19. století, dala River dost indicií i pádný důvod, aby přestala pátrat a raději urychleně vypadla z příbytku šílence.
Páté patro
Tady to vezmeme hopem, ušklíbla se River. Jestli tohle má být nějaká okružní jízda po architektonických zajímavostech, tak proč Big Ben? Copak může být vůbec něco, co jsem o něm v životě neslyšela?
„Hej, dámo, chcete ho koupit? Udělám vám cenu.“
Tak tohle opravdu ještě neslyšela. A navíc právě narazila na oživlou městskou legendu.
„Vy jste Arthur Furguson?! Ten co prodal Nelsonův sloup?“
Ucouvl a podezřívavě si ji prohlédl.
„Možná… My se známe?“
„Ještě jsme neměli to potěšení. Ale místo představování vám dám jednu kolegiální radu: nikdy se nefoťte s člověkem, kterého chcete obrat.“
„Proč?“ zeptal se už prázdného místa na chodníku proslulý podvodník, jenž svůj nejzajímavější podvod uskutečnil až posmrtně – přesvědčil historiky, že nikdy neexistoval.
Šesté patro
„Promiňte, nevíte náhodou, kudy se dostanu ven?“ zeptal se Colin St. John Wilson objevivší se River.
„Já ani nevím, kudy se sem vchází, drahý pane.“
„To jsem si mohl myslet,“ povzdechl si architekt Britské knihovny a jal se dál hledat východ z vlastní stavby. Pověst praví, že tam bloudí dodnes.
River využila toho, že je u zdroje prakticky všech v té době dostupných informací (a po drobné úpravě internetového připojení nejen těch), opravila manipulátor a zamířila rovnou do Nižného Seliště. Doufejme.
Podkroví
Kostel byl rozebrán, naložen na vlak a odvezen pryč. Prý vymysleli, kam ho dát nastálo. Bylo zkrátka pozdě. Pro osobu cestující časem dost nezvyklá situace, ale vzhledem ke stavu manipulátoru nebyla větší přesnost možná. Zbývalo ukrást kostel z jeho nového umístění, nebo celý projekt odstřelit.
Manipulátor zaskřehotal a ozval se z něj Doktorův hlas.
„River, kde vězíš? Chtěl jsem tě vzít na půlnoční, ale z Bouřkové cely jsi prý zase utekla.“
„Teď zrovna mám cestování dost až do příštích Vánoc, Doktore.“
„Věř mi, bude se ti to líbit.“
Střecha
Na zahrádce maloměstské školky zaparkovala britská policejní budka. Mezi všechny ty domečky, autíčka a prolézačky celkem zapadla. Když se vymotali ven, Doktor nabídl River rámě a převedl ji přes zasněženou silnici.
Před nimi stál roubený kostelík přikrytý vrstvou sněhu. Svítil hřejivým světlem, zevnitř zněla hudba a River nebyla schopna slova.
„Veselé Vánoce, River,“ zazubil se Doctor. „Kdeže jsi to vlastně hopsala?“
Políbila ho a spolu s ním vstoupila do „svého“ kostela, od jehož záchrany před zubem času i před jednou nenechavou archeoložkou uplynulo právě osmdesát let.