Naše kachní ráno

Staršímu synovi jsou tři a půl roku. Jeho „období vzdoru“ se naštěstí v poslední době projevuje více méně hlavně kňouráním a různými neartikulovanými výkřiky. Podobně reagoval i dnes ráno na moji pobídku, aby uvolnil dveře zatarasené polštářem.
„To je tu nějaká kachna nebo co?“ táži s úsměvem.
Následuje vzteklý výraz a velmi vzdorné: „Ghváč!“
Zvážním. „Jestli to ještě budeš dělat, tak…“
„…tak se ze mě stane kachna,“ doplní pohotově.
Inu, ve třech letech je taková odpověď ještě legrační a roztomilá.
O půl hodiny později máváme za oknem dceři odcházející do školy. Chlapeček stojí na židli, já vedle něho s miminkem v náručí.
Otáčím se na syna: „Tak co, Gabišku…“
„Nejsem Gabišek, já jsem kachna.“
Musím se smát. „Ty jsi kachna?“
„Jo.“ Odmlčí se. „Ne, nejsem kachna. Jsem kačel. Kachna je holka, že jo.“
„Jo, kachna je holka.“
„Jsem kačel a dyž mě zataháš za ocas, tak tě seželu,“ praví s naprosto vážným výrazem, oči jako dvě studánky.
„Cože?“
„To se mi zdálo dneska.“
„Tobě se zdálo, že když někdo zatahá kachnu za ocas, tak ho ta kachna sežere?“
„Jo, to se mi zdálo.“
Dětské sny jsou někdy vážně fascinující. Ovšem s takovou lidožravou agresivní kachnou bych se fakt setkat nechtěla…