Pacov

Ester, moje milovaná macecha, věří, že nejlepším odpočinkem pro duši je fyzická práce. Dřív jsem to nenáviděl a jejímu zahradnictví přezdíval Guantanamo, dnes už mi to nevadí. Budoucí mistr magie vozí hnůj, ryje hlínu a je šťastný. Stárnu (bez moudření).
Se zvrácenou radostí jsem usekával uschlé makovice na jakémsi Bohem i Ester zapomenutém záhonu, když mi spánkem projela ostrá bolest, vzduch páchl jako shnilé maso, práchnivina, spálenina, staroba.
Ester, bílá jako sníh, mě zvedla ze země: „Něco je špatně. V půdě, ve vodě.“
„Ve stražišťské vodě?“
Suché makovice se ve větru tiše dotýkaly.
Znělo nám to, jako když zvoní hrana.