Balada

Onoho dne pak někdy k ránu
zavřeli do žaláře pannu.
Do žaláře a kobky temné
zavřeli její tělo jemné.
Do kobky bez dveří a oken
spoutali zlatý žár těch loken.
Ona však našla kdesi v prachu
křídu o velikosti hrachu.
Na stěnu okno malovala,
svého milého přivolala.
A mládenec byl u ní v chvíli.
Nebyl to však obvyklý milý.
Ten totiž měl na čele rohy,
ocas dlouhý a kozí nohy.
Do zdí tak poklidného hradu
přinesl děs, hrůzu a zradu.
Na stěnu malovala okno
a všichni se pak mohli zcvoknout.
Takový byl ten milý její.
Bůh ochraňuj nás v beznaději!