Vztah, co vydrží věky

Chtěl na ni zavolat, ale z pootevřených úst nevyšel žádný zvuk. Nebylo proč.
Před půl rokem na něj čekala každé ráno u vrátnice, vtiskla mu do ruky teplý koláč a přidala polibek, někdy letmý, jindy slibující… a sliby se mají plnit.
Dnes už na něj nečeká, vlastně ji vidí za ten půlrok poprvé. Poznal ji jen podle tyrkysové sukně, tu si brala, když chodili za zábavou.
Jde k němu s otevřenou náručí.
„Promiň Hedviko…“ slova se rvou z hrdla sevřeného smutkem, vztekem a pocitem, který neznal.
Kulka jí utrhne kus ramene i s klíční kostí… a vlastně ji ani nezpomalí.