Kolibřík v dešti

Bylo teplé letní odpoledne, na obloze se střídaly mraky s paprsky slunce. Nevím, kam jsem šel, učarovala mě tak, že to jediné, co si pamatuju, je ona.
Vyšel jsem na ulici, hlavu skloněnou, aby mi dešťová přeháňka nebubnovala do obličeje a přede mnou kráčela ona. Nekráčela, tančila, vznášela se jako kolibřík. Měla bílé šaty a dlouhé tmavé vlasy, jejichž prameny tančily jako ona. Měla hlavu nastavenou k nebi a nechala déšť, aby jí laskal tvář.
Co mě okouzlilo, byla její tančící bosá chodidla, klouzající z kaluže do kaluže. Vůbec se tam nehodila, vypadala jako ztracená víla, kterou jsem zatoužil mít.