Když praskla ta velká bublina, ohromně zamrkala na svět kolem sebe. Zhluboka se nadechla, a hned trochu zakuckala, překvapená čerstvým vzduchem, na který si odvykla. Kdo ví, co ji čeká tam venku? Ale ve staré kaluži ji nic nedrželo a odvahy měla dost.
Jenže záhy se ukázalo, že svět je plný bublin. Těch, do kterých šlápla, těch, které si nevědomky znovu vytvořila, i těch, které na ni hodili ostatní.
Může být jednoduché prasknout jednu. Je to tak?
Jé těžší praknout další. Které ano, které ne?
Je to útěcha nebo vzdor, když přemýšlí v nové bublině, schovaná za svou osobní duhou?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To už tak je, tomu se dá
Aries
To už tak je, tomu se dá těžko vyhnout. Jinak by musel člověk celý život trčet sám v té jedné své bublině :-)
Jo, tak trčí aspoň v různých.
Dangerous
Jo, tak trčí aspoň v různých. :)
Ideální je, když se aspoň do
hidden_lemur
Ideální je, když se aspoň do jistý míry prolínaj.:)
Je to tak...
Faob
O výstupu s bublin se nejraději mluví tehdy, když už jsme v jiné a ani o tom nevíme... Pěkné!
Přesně. Díky.
Dangerous
Přesně. Díky.
Líbí. Připomíná mi to větu z
Keneu
Líbí. Připomíná mi to větu z jakési pohádky: "Kolik brýlí si ještě budeš muset sundat..."
To je podobné, děkuju!
Dangerous
To je podobné, děkuju!