Duše je duše

Maminka vešla do pokoje a podívala se na dcerku, která měla ucho přitisknuté k sedadlu dřevěné židle a něco si pro sebe mumlala.
„Copak to děláš, Karolínko?“
„Tiše, židle mi vypráví.“
Maminka vešla do pokoje, kde její dcerka právě foukala na opěradlo židle.
„Copak to děláš?“
„Židle mi řekla, že kdysi cítila vítr ve větvích.“
Maminka vyšla na zahradu, kde její dcerka zvedala židli nad hlavu.
„Copak to provádíš?“
„Židle mi řekla, že kdysi rostla k nebesům.“
„A kam s ní jdeš teďka?“
„Támhle k těm stromům. Kdysi prý byli rodina.“
„Karolínko, pročpak pláčeš?“
„Mamí, půjde strom taky do nebe?“