Nenápadní služebníci

Tajně jsem kdysi mívala jedno z mých trapných přání. Trapných, protože nešlo o žádnou ušlechtilou touhu jako třeba býti světu užitečná, jako lékařka chudých v Africe nebo napsat báseň, která pohne osudem mnohých k dobrému už tím, že si ji tito pouze přečtou. Dnes jsem si znovu uvědomila, když se některé z nich už potolikáté třepotaly v jarním větříku, jako barevné prapory ve slunci zářícím nad naším domovem, jak dlouho, tiše a věrně nám slouží. Nevědí nic o našich vnitřních bojích ani radostech. Jen plní svou stále stejnou službu, než věkem zvetší. Stejně krásné ručníky, jako měli ostatní na plovárně.