Jedna židle přebývá

Prosím, ať se mi netřese hlas. Vždyť totéž říkám už třetí týden, naučila jsem se, jak mám mluvit a stát, abych vypadala důstojně, tak to teď prostě jen nepokazit, ne před dětmi. Ne před dětmi. Později, až budu sama – sama – ležet v posteli, můžu brečet, vyčítat, litovat se, ale teď musím být silná.
„Pojďte, pomodlíme se. Děkujeme ti, Bože, že jsi nás shromáždil k tomuto stolu. Děkujeme za dary, které nám dáváš.“ A dál? Musí být něco dál... „Modlíme se za ty, kteří tu nejsou, že jsme se s nimi mohli setkat. Nezapomeneme.“
Ráno tu krabici z nemocnice musím otevřít.