Tam Lin

Les se změnil v zelený vír. Kůň zaržál a jezdec padal a padal. Jako by ho ten okamžik pohltil. Pocítil škubnutí v těle, které ani nemělo čas přerůst ve strach.
Pak se vír ustálil. Soustředil se na něj očima nejkrásnější ženy, jakou kdy viděl.
„Jsi můj?“ zeptala se sladce, až to bolelo.
Zapojil nezlomený vaz a přikývl.
Žena držela jeho hlavu na klíně a zaclonila slunce prameny vlasů, hladkými a zelenými jako vrbové listí.
Neurčitě si vybavil zkazku o vílách, které obětují lidi jako daň podsvětí, ale v tu chvíli už si nedokázal přesně vybavit, co vůbec znamená být člověkem.