Dary slepého čaroděje 4

Nad ránem Obzor listoval ve svém lokáři a rozhodoval se, kam bude nejlépe přeskočit, aby svým náhlým zjevením nezpůsobili rozruch. Ano, i Obzor měl dar, stejně draze vykoupený jako dary jeho sourozenců a stejně nespolehlivý. Přál si poznat svět, což se mu vskutku splnilo. Při vzpomínce na svou touhu po snadném cestování, hop tam hop sem, se musel ušklíbnout. Teď putovali hlavně pěšky, občas se sám vydal na průzkum k obzoru a zpět, nebo (jako nyní) nahlédl do lokáře, přehledu míst, která znal a kde byl, a po jednom tam své sourozence přenesl. Jeho schopnost cestovat platila, pokud si místo dokázal vybavit, případně ho v dálce viděl.
Mezi stromy prosvítaly první sluneční paprsky, ptáci zkoušeli trylky písní, jež jim ve spánku pošeptala noc, a ranní idylku kazily jen hlasy blížících se vojáků.
Najednou byly na rozhodování pouhé vteřiny.
„Vstávej, zločinče!” zatřásl s Jelenem.
Jelen ze sna zamumlal něco o kameni a že nechtěl, zamžoural na bratra, pak skok, a už se ráchal ve studené a odporně slané vodě. Probuzení jak má být.
Obzor se rozhlédl po břehu malého ostrůvku, kam přeskočili, kochání modrou dálkou odložil na později, zahrozil Jelenovi, ať se ani nehne a vrátil se do lesa za sestrami.