Keneur et Alexandra (originální)

Souboj proběhl rychle. Najednou jsem se válel na zemi, svůj meč kdovíkde, jeho meč na krku. To mě nemohl trefit rovnou?
„Vzdej se,“ rozkázal král.
„Ne!“
„Vzdej se a vezmu tě na hrad. Nějakou práci už ti tam najdeme, přimluvím se.“
On se přimluví, jistě... Nicméně to byla férová nabídka a bylo by velmi nerozumné ji odmítnout. Takže jsem to udělal.
„Blázne paličatá!“ rozkřikl se, ale meč sklonil. Zhluboka se nadechl.
„Ty se nechceš vzdát a já tě nechci zabít. Můžeme se tu hádat do tmy, nebo můžeme udělat něco užitečného a přivést berana ke stádu.“
Podanou ruku jsem přijal.

Urazil moji zemi? Urazil moje rodiče, které jsem před pár dny pohřbil v troskách našeho domu?
Bolest mě zbavila sebekontroly. Mrsknul jsem po něm rukavici a vyšel před krčmu.
Moje výzva ho rozesmála, ale měl dost slušnosti, aby mě následoval ven.
Až na denním světle jsem zjistil, jakou jsem udělal chybu.
Na univerzitě jsme měli portréty současných vládců ostrova i jejich předků. Tenhle obličej bych si nespletl nikdy. Přede mnou stál král Fulgor, do jehož služeb jsem se chystal vstoupit.
Hozenou kostku ani rukavici nevrátíš. Jestli jsem ho vyzval z tajené touhy zemřít, měl jsem to mít. Takového protivníka neporazím.