Psáno prstem po skle

Toho jara co nám bylo dost,
na okno psali jsme dechem vzkazy.
Dodnes mám to před očima
to divné jaro, dubnové mrazy,
na to, jak jsme mladí, nazí,
tiskli dlaně ke sklu.
Ve tmě byl celý svět.
Dnes už jen málokdy to cítím
a těžko složím do pár vět
co tehdy věděl jsem tak samozřejmě
co dnes je lepší nevědět.
Když voda padá dolů z mraků
studený průvod starých slzí
a smáčí okna paneláků
chtěl bych ti říct, jak moc mě mrzí,
že jsem ti tehdy na okno
ten poslední vzkaz nevyryl.
Abys ho nikdy neztratila.
Abych tě nikdy neztratil.
---
Svatá makrelo, nepsala jsem poéziji snad sto let! Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazu. Poruga nem im vassom aparatula. :)