Přišli do naší školy pár měsíců potom, co padaly hvězdy.
Nejdřív jsme je uvítaly - bylo hezké vědět, že přežil i někdo další. Kdo by chtěl být poslední člověk na zemi.
Jenže pak začali mluvit a naše radost zhořkla.
Měly jsme být jejich služky. Ne, měly jsme být jejich otrokyně, pracovat na jejich polích a rodit jejich děti.
Padající hvězdy možná ušetřili jejich oči, ale jejich srdce byla slepá už dávno. Nedokázali nás vidět jako sobě rovné, jen jako nástroj pro jejich vlastní přežití.
Necítili jsme lítost, když jsme je slyšeli křičet. Rostliny se alespoň nasytí a nechají nás chvíli být.
Možná jsem už někde zmínila, že tuhle knihu upřímně nesnáším. I když pominu, že je dost nudně napsalá, tak hlavní hrdina je zbabělé hovado, které omlouvá znásilnění, "nový svět" je vybudovaný super sexisticky, a nevidomí, kteří by mohli být mnohem zajímavějšími hrdiny, jsou tu jen od toho, aby makali na polích a rodili (ideálně vidoucí) Děti. Bleh.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Já tu knihu nikdy nečetla,
Tenny
Já tu knihu nikdy nečetla, protože už ty referáty o tom mi hrozně vadili. A dle toho co píšeš jsem udělala dobře. Ať je ty kytky sežerou.
Myslím, že srovnatelně
Wolviecat
Myslím, že srovnatelně kousavou esej jsem na škole napsala jenom na Přelet nad kukaččím hnízděm. Z obojího mám tik ještě teď.
Vřele doporučuju Citadelu, po
Giles Rigby
Vřele doporučuju Citadelu, po které už Malý princ nikdy nebude to čtení, co dřív. To, že ženy se jen třesou na znásilnění, pokud jsou jejich manželé tak slabí, že se nechají porazit ve válce, tak nějak nejde odvidět... Podle většiny recenzí je to velkolepé filosofické dílo s řadu pobuřujících myšlenek...