Nevyzpytatelné cesty nevěřících

Jiří byl můj dědeček. Ještě jsem si nezvykla, že není třeba posílat přání.
S tím křtem to je docela dojemný. A docela ji chápu, mě by to například nikdy nenapadlo, ale kdyby mě farář denně vozil autobusem, tak kdo ví

Přece jen ateistka jako poleno nebude. Protože, co kdyby. :-)
Ale současně je v tom i to, co cítil nejspíš Jeroným - Dítě moje, i když dospěješ k jinému názoru, než je ten můj, dobře tak. V tom je pozoruhodný respekt k tomu sotva narozenému človíčkovi.

To je dnes takové příhodné s tím Jiřím. :)

mně se to moc líbí, jaký má ten Jeroným lidský přístup. Obávám se, že je hodně kněží, co by v takové situaci řekli ne. Nevím, jak třeba v Čechách, ale pokud vím, tak v našem kraji bývají někdy dost přísní - rodiče jsou nesezdaní? hm, křest nebude. Jako nevím, teologicky vzdělaná nejsem, ale přijde mi to až trochu zákonické. Možná i proto, že znám nikoli ojedinělé případy v dětství pokřtěných a k víře příliš nevedených, kteří pak coby dospělí cestu našli snadněji.

Teda, ten její argument je krásný.

Trochu mi to připomíná, jak rodiče nechali kdysi ješě na Ukrajině pokřtít mýho manžela. Žida. Protože co kdyby. :D Směju se tomu, ale zřejmě to tehdy tak veselý nebylo a důvodů k tomu měli víc než dost.. tady mi to přijde spíš trochu jako takovej alibismus (neměla ta máma ten prostor taky? Vždyť člověk nemusí být odmalička křtěnej, aby věřil..). Ale musím říct, že po pročtení komentářů jsem úhel pohledu trochu změnila :) díky za ně.