Ve třetím plánu

Je to jen bělavý opar, který se k ránu převaluje na hladině. Není to... Nemůže to být přízrak bílého koně.
Nejsem blázen, ujišťoval se.
Nebylo ale větší šílenství věřit, že on jediný si zachoval příčetnost? Proč by jinak šel po cestě, která nikam nevede? Pár posledních kroků k lávce nad náhonem...
Dřevo mu zavrzalo pod nohama. Kůň zvedl hlavu a zafrkal.
“Mám jít tou cestou, kterou všichni odešli?”
Kůň neslyšně přišel až k němu. Natáhl hlavu a nechal se pohladit po šíji.
Já zůstávám.
Hra skončila. Jen oni dva zbývali. Černý muž a bílý kůň na lávce u mlýnské hatě.