Na blatech

„Sekera?“
„U dveří, Petře“, hlesla žena.
„Lucerny?“
„U dveří, v chodbě a u zadního vchodu, jako vždycky.“
„Kulovnice?“
„Nabitá, na stole u okna v kuchyni.“
„Koza?“
„Ve sklepě.“
„Děti?“
„Jsou nahoře, už jsem je uspala.“
„Děkuju, Anežko. Jsi skvělá.“
To byla jediná hezká a bolestně kratičká chvilka v našem dni, vyplněným úmornou dřinou – těžením rašeliny na blatech, nuzným hospodařením, starostí o děti a posloucháním děsivého vytí, které se z mlhy začínalo ozývat vždy s prvním náznakem smrákání.
Proutěné ploty nestíháme opravovat. Slepice má cenu tří nábojů, budeš ji dnes bránit, Petře?
Další těžká noc na samotě na blatech může začít.