45. část - Vítězství

Zvítězit lze mnoha způsoby. Stejně tolika způsoby lze prohrát. Někdy stačí vzbudit zdání, zahrát představení tak dobře, že o svém vítězství přesvědčíte svět, nebo alespoň tu jeho část, na které záleží. Jde-li o víru, nad dobré představení není.
Příchod k Chrámu plánovali pečlivě. Nemohli doufat v překvapení, bylo příliš jasné, kterým směrem míří, bylo příliš nevyhnutelné, že se pokusí do Chrámu vstoupit. A tak svůj příchod netajili. Rozdali role a repliky, připravili nezbytné rekvizity a s veškerou možnou pompou vyrazili.
“Syn Slunečního Boha přichází!” křičeli vyvolavači, zatímco vyvolení kráčeli v dlouhém zástupu po nejširší cestě k Chrámu.
Syn sám se zastavil na hranici dostřelu, zabodl Sluneční Berlu do země. Stál klidně a zdánlivě nevzrušeně. Čekal.
“Kajte se! Vzdávejte chválu!” křičeli vyvolavači, dva z nich minuli stojícího Syna a kráčeli vpřed. Před nimi, tak jak bylo plánováno, pomalu a rozvážně kráčel Miró. Zatím mlčel. Za vyvolavači se vojáci v pravidelných intervalech oddělovali z kráčejícího dvojstupu a tvořili po obou stranách cesty živou hranici.
Obyvatelé stanového městečka před branou se k vojákům zdráhali příliš přiblížit, ale zvědavě představení sledovali.
Když Miró před branou zastavil, všechno ztichlo.
“Jsem ruka svého pána!” rozlehla se jeho slova a davem rezonoval jediný úder do brány. “Ve mně přichází Syn Slunečního Boha, aby převzal, co mu právem náleží.”
Tolik se toho mohlo pokazit. Vždycky tu byl přesně mířený šíp, trocha horké smoly z ochozu nad bránou, stačil by šikovně hozený kámen. Ale nejvíc se Miró děsil mlčení. Pokud by je Chrám ignoroval, z jejich představení by se stala jen komedie.
Před závěrečným pochodem k Chrámu Miró špatně spal, možnost smrti ho však neděsila tolik jako možnost, že se brána neotevře. Jakkoli ho množství mužů ochotných přidat se k jejich boji překvapovalo, nebylo to dost. Neměli prostředky k dlouhému obléhání. A neměli ani čas. Svatá Armáda byla na cestě domů, pokud by se vrátila dřív, než dobudou Chrám, sevřela by je do kleští.
To všechno letělo Miróovi hlavou, když čekal, až jeho úder na bránu dozní. Odpovědí na jeho obavy se stal důkaz neexistence boží. Štěstí stálo na jejich straně. Všechny zprávy byly doručeny, všechny plány vyšly. Brána se otevřela.
Miró vstoupil.
“Kořte se Synu Slunce!” znovu vzkřikli vyvolavači, kteří ho následovali. “Přišel mezi vás, aby napravil vaše chyby. Kdo uzná jeho svrchovanost, bude se koupat v záři jeho přízně a zaujme své právoplatné místo v novém řádu světa! Slyšte! Slyšte! Kořte se Synu Slunce!”