Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.
Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.
Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.
Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?
Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...
Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...
Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
A to je Praha ještě docela
Aries
A to je Praha ještě docela malá. Kdysi jsem koukala na jeden francouzský film, kde šly úvodní titulky přes záběr na Paříž někdy pozdě v noci nebo nad ránem. A přišel mi fascinující nepřetržitý proud aut. Že to tam je jen jako taková kulisa, ale zároveň to znamená, že tolik konkrétních lidí zrovna tou dobou někam jelo.
je to tak. rano na La Defense
Erenis
je to tak. rano na La Defense se musi zazit, to se (alespon pro me) neda zachytit slovy... tolik tisicu a tisicu lidi... neuveritelne silne.
Ano, většinou se nikdo na
Hippopotamie
Ano, většinou se nikdo na nikoho raději nedívá, každý si jde po svém nebo kouká do mobilu ... dělají to všichni, asi je to nějaká obranná reakce vlastního soukromí. Ale občas se najde pohled nebo úsměv.
Jo, tohle chápu.
Birute
Jo, tohle chápu.
Hodně dobrý popis, jak to na člověka padá.
Ano, to je přesné.
Esclarte
Ano, to je přesné.
Někdy třeba v metru je mi z těch davů až nevolno.