Takhle zadarmo, ne?

Pekařka Žofie vchází jako pávice do skromného domku u hradeb. Pohoršeně krčí nos.
„Děvče, co okouníš, snad mě nenecháš stáát,“ protáhla. Anežka jí přisunula dřevěnou trojnožku. Pekařka se vrtí, hledá pohodlnou pozici pro objemné pozadí.
„Katuše, co je s výbavou pro moji Rozááálii,“ říká příkře Anežčině matce.
„Je hotová,“ ukazuje Kateřina bělostné plátno. „Dáš mi dohodnutých padesát grošů.“
Žofie vytahuje vyšívanou košili a umaštěnýma rukama ji roztřásá. Když uslyší sumu, její zálibný úsměv střídá lakotný úšklebek.
„Za tuto práci nedám ani třicet. Výšivky nejsou dost jemnééé,“ chytračí.
„Padesát nebo nic,“ neustupuje Kateřina.
„Tedy nic,“ čeká Žofie, že Kateřina povolí.
Marně.