Rodinná nepohoda

Už si ani nepamatuji, kdy to bylo normální.
Bylo mi třináct, když se po městě začaly poprvé pohybovat oživlé věci.
Nejdříve se to zdálo úsměvné, ale pak na nás zaútočily.
Máma s tátou nás bránili do posledního dechu.
Příboráci je ale dostali.
Tehdy nás zachránil strýc Bob a odvezl do vesnice pod horami.
Nevěděl, že už ji dávno ovládly meteozvěsti.
Zmasakrovali ho přímo před našima očima.
Ještě dodnes mě v noci budí noční můry.
Abych zjistil, že sen se změnil v den, ale nic se nezměnilo.
Zbyl jsem jen já a moje sestřička.
Ale my se nedáme.
Musím dospět.
Brzy!