Věštba

„Vidím... smrt.“
„Cože?! A kdy?“
„Tak... za dva dny.“
Nebyl čas. Zaplatila věštkyni, vyběhla ven a začala vymýšlet ty nejdivočejší věci, co může ještě stihnout. Doma si objednala spoustu jídla a prohlížela si staré fotky a jiné vzpomínky. Pak vyrazila na letiště, koupila letenku na první volný krátký let a noc strávila po barech v Paříži. Ráno se vytratila z hotelového pokoje tak, aby nevzbudila onoho muže, a užívala si jaro v ulicích.

„Chci zpátky své peníze! Mýlila jste se, jsem pořád na živu!“ křičela rozhořčeně.

„Ale musíte uznat, že ty dva dny za to stály, ne?“ ušklíbla se stařena.