1. kapitola - Zlatá rybka

Anežka pozoruje babiččiny hbité prsty: vrásčité, mozolnaté, s klouby nateklými reumatismem, a přece tak obratné. Vrbové proutky jakoby se pod jejich dotekem samy ohýbaly, samy pokládaly, samy splétaly, jako kouzlem stařence pod rukama roste baňatý tvar rybářské vrše.

Po stěnách rejdí sluneční prasátka, stačí přimhouřit oči a z jednoho z nich se stane zlatá rybka. Protáhne se úzkým hrdlem a zakrouží mezi proutím.

Anežka vzdychne. Připadá si jak ta ryba, uvězněná v kleci, odsouzená ke stejnému životu jako měla její máma, jako má švagrová i sestra, odsouzená dřít se na kamenitých polích, odevzdat jim svou sílu, své mládí, svůj elán. A ona si berou všechno, lačně, nenasytně, nakonec i lásku rozežerou jako snět.

Zlatá rybka mrskne ocasem a proutěnými mřížemi proklouzne zpátky na stěnu. Zdá se tak snadné uniknout.

V tu chvíli se Anežka rozhodne.