Pátá kapitola

Doktor tlačí nosítka směrem k výtahu, když mu dveře přidrží maličká osůbka v obřím bomberu a okopaných martenskách, nad šálou a rouškou rozesmáté oči, z pletené čepice se neposlušně derou rudorudé dredy. Jahoda i Málek oněmí.

„Nadporučice Lesní,“ praví stvoření a smekne čepici s bambulkou.

„Chraň mě ruka Páně,“ zamumlá Jahoda.

„Až pojedete vyšetřovat,“ odtuší šéf techniků, „ukazujte nejdřív průkaz. Protože jakmile někam vlezete tady s Jahodou, tak si budou myslet, že je jdete poprosit „jen vo pár kaček, pani, na cigáro a něco k jídlu““. Zárodek smíchu na rtech mu Jahodův pohled přemění na zakašlání. „Tak servus, majore,“ naznačí zasalutování a zmizí.

„Málek vám předá, co zatím vyšetřil,“ řekne Jahoda, „pak vyslechněte tu manažerku a vyzvedněte mě v kantýně. Pojedeme se podívat do bytu zavražděné, a pak, bohužel, oznámit jejím rodičům, že je po smrti. Já teď potřebuju kafe.“

„Tak to určitě, šéfe,“ řekne Málek, „její rodiče bydlí v nějaké prdeli za Jihlavou.“

„Za Jihlavou,“ zašeptá Jahoda a upře pohled do stropu, jakokdyby v mezi unifikovaným stropním osvětlením hledal nebe, „na vesnici za Jihlavou. Balkán.“

„Po dálnici jsme tam za chviličku,“ zahlaholí vesele nadporučice Lesní, „a Jihlava je hezké město.“

„Balkán,“ odtuší temně Jahoda, „Balkán začíná za Negrelliho viaduktem. To řekl Kamil Lhoták, milá kolegyně, a kdo jsme my, abychom zpochybňovali slova umělcova?“

„Zvyknete si,“ mrkne na zkoprnělou Lesní Málek.

„A budete řídit,“ otočí se ve dveřích Jahoda, „protože já si do kafe dám rum. Možná dva. A dost možná vynechám i to kafe.“