Sestřenice

Judita byla rozladěna (jako ostatně vždy, když něco musela, zvláště bez doprovodu). Hodlala den strávit absencí jakékoli činnosti, plány jí ovšem zkřížil příjezd sestřenice, kterou nikdy nikdo neviděl a dle Juditina názoru ani nikdo nikdy vidět nechtěl.
„Úplně jsem na to zapomněl. Mám soud a nemůžu ji vyzvednout na nádraží,“ oznámil jí otec, prchaje za kriminálním dobrodružstvím. „Dobře se o ni postarej.“

Na smluveném místě netrpělivě přešlapovala, v ruce kytici karafiátů, poznávací znamení.
„Promiňte, slečno, nečekáte náhodou na mě?“
„Ale vy nejste...“
„Sestra nemohla přijet, tak jsem tu já,“ odvětil ryšavý mladík nesestřenicovitého vzhledu.
Judita se usmála. Rozkaz zněl jasně.