O půlnoci v Bretani

Nevzpomínám si, proč jsem šla tehdy na pobřeží, pozdě v noci. Měsíc jasně svítil. Moře daleko ustoupilo, byl čas odlivu. A přede mnou v měsíční záři leželo město.
Nikdy ten pohled nezapomenu: dokola mohutné hradby, štíhlé vysoké věže, vznešený hrad, střechy paláců, nespočet menších domků, všechny neskonale sličné. Kolem leželo bahno, ale rovná, suchá cesta vedla přímo k hradbám.
Málem jsem tam zamířila. Vtom začal hlasitě odbíjet zvon a mě zamrazilo u srdce. Město náhle vypadalo jinak: stále vznosné, ale celé zelené, všechno pokryté slizkými řasami. Dala jsem se na útěk. A za mnou znělo hrozivé syčení vln. Nastal příliv.