Surikata a had

Surikaty se pásly. Starý vypasený samec stál na zadních a hlídal, zatímco ostatní členové rodiny hledali v savaně kořínky a drobný hmyz. Ostře zaštěkal.
Všichni zmizeli pod zemí. On se však kolébal k vykotlanému pařezu. Žili tam ti nejtučnější brouci.
„Pojď sem, pojď,“ mluvil k němu pařez.
„Už běžím,“ spěchalo zvířátko.
„Dness jssem ti broučka upekl na ssluníčku. Pojď, bude ti chutnat...,“ lákal pařez dál.
Starý surikata chvátal, divže neuklouzl po vlastních slinách.
„Nemussíš sspěchat. Brouček počká, podívej…“ Štěrbinou v pařezu se mihl brouk.
Surikata se po něm natáhl.
Zmije skočila.
„Prý nessmrtelný… SStrýček sse vytahoval, dětičky,“ syčela sytá zmije.