Náprava pomýlené duše

Dal jsem mu všechno, co bylo i mou součástí. Sílu, odvahu, urozený vzhled i letoru. Podobal se spíše Arance, ale byl po mně. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Dlouho jsem čekal a doufal, toleroval jeho drobné výstřelky, zavíral oči před jeho změkčilou povahou. Když se staral víc o svého psa než o hrad, mlčel jsem. Když nechtěl cvičit boj, odložil jsem to. Nechal jsem ho dokonce chodit k řece se Zsófií.

Snažil jsem se chápat, že potřebuje víc času. Respektoval jsem to.

Pohár mé trpělivosti přetekl. Raději, než zbabělce a uprchlíka, nebudu mít syna žádného.

„Na pranýř s ním!“