4. Zapadnout

Rejnok brečel jako krokodýl a vztekle švihal ocasem do promáčených pavích per.
„Vůbec!“ zaječel na Mikiho. „Vůbec taková nejsou!“
„Nejsou křídlovitá?“
„Říkali, že to nejsou křídla!“ zasténal rejnok a chytil se za hlavu.
„Oni?“ zarazil ho Tomek.
„Mně tedy připadá,“ pustil se Dáda do přednášky, „že technicky vzato…“
„Řvali na mě!“ zašeptal rejnok. „Křičeli a ukazovali si! Smáli se! Plešoun! Úplně holý! Nahatý jako novorozenec!“
„No a?“
„Kdo jsou to oni?“
„Záleží na tom?!“
„Kašli na ně!“
Rejnok hlasitě polknul: „Nechci být sám!“
Kluci zmlkli.
Dáda sklopil hlavu a rozpačitě si drbal temně hnědou kůži na nose. Tomek pohodil černými vlasy.
„Nebreč,“ Miki se vyklonil z loďky a utřel rejnokovy oči špinavým posmrkaným kapesníkem. Pak si ho zamyšleně vrátil do kapsy: „Podívej se na nás. Taky nezapadáme!“
„Netahej mě za rypák, všichni jste stejní! Jako sardinky z jedné konzervy!“
„Přesně!“ přikývnul Dáda. „A ani trochu nepřipomínáme žádnou další sardinku ze Západních ostrovů.“
„Ostatní jsou krásně bílé!“
„S modrýma očima.“
„S kůží, která se nikdy neopálí.“
Tomek vztekle nakopnul novinový papír: „Křičí a ukazují si na nás!“
Dáda otevřel pusu a chtěl něco dodat. Zakoktal se. Zuby mu drkotaly. Moře se začalo třást.

Artur Námořník zavrávoral a zachytil se sklenice s pivem. Výčep se mu vlnil před očima.
„Pořád musím myslet na ty kluky!“
„Se nedivím!“ přizvukoval mu hospodský. „Syčáci!“
Starosta odložil plný půllitr tak rázně, až z něj vystříkla pěna: „Nechápu, jak nám mohli utéct!“
Chlapi souhlasně zamručeli. Hospoda pod majákem praskala ve švech. Byl páteční večer a rybáři, námořníci i místní hodnostáři sem přišli zapít svoje všednodenní starosti.
Arturovi se zatočila hlava. Ztěžka dosedl na židli: „Snad jsou v pořádku!“
„Takovým se nikdy nic nestane,“ zavrčel starosta. „Buď rád, že jsme se jich zbavili!
„Je to verbež!“ přidal se knihovník a zašklebil se: „Do školy nechodí. Nemyjí se! Přespávají v těch ruinách za městem!“
„Kdo ví, kdo byli jejich rodiče.“
„Tuláci, komedianti, potulní hledači pokladů!“
„Anebo něco mnohem horšího!“
„Kradou jako straky!“ Knihovník udeřil pěstí do politého stolu. „Zloději, zlodějský! Že se nestydí, loupit v knihovně!“
„Co vzali?“
Knihovník pokrčil rameny „Copak já vím? Ať už se ztratilo cokoliv, můžou za to oni!“
Starosta ho poplácal po zádech: „Nerozčiluj se a pij! Paví vody je naučí!“
Hospodský načepoval další půllitry: „Naučí? Jako jak? Pivo je pivo a voda pořád jenom vodou.“
„Jenže tahle voda je poskládaná z brk nějaké barevné slepice!“
Knihovník se naklonil dopředu: „A co se tam s nimi vlastně stane?“
Hospoda ztichla.
Artur Námořník se zamračil: „To přece ví každé malé dítě. Peří je neunese, dřív nebo později začnou klesat.“ Sklopil oči. „Zapadnou,“ zašeptal. „Utopí se v peří!“