Planeta vzpomíek

Sedím v mokré trávě dlouho poté, co se stín rozplynul. Příchod Strážců mě vylekal, ale přestávám na to myslet.
Teď mě zaujalo něco jiného. Emeraldové mraky se začaly trhat a mezi nimi se prodralo slunce. Příjemně svítilo a já jsem nastavil tvář.
Trvalo to ale jen chvíli, než mi došlo, co se vlastně děje. Už to nebylo tak příjemné, tváře mě začaly štípat.
"Né, už zase." slyším Banditu pronést, ale než se stačím zeptat, co se děje, hlavou se mi začnou promítat obrazy, vzpomínky, které nejsou moje.
V té chvíli mi dojde, že můj příchod na tuto planetu nebyl náhoda.