Šum běžícího času

Řeka plyne jako čas. Nese vzpomínky i věci budoucí. Je děsivá. Je krásná.
„Konstantine, pane Volkonskij, milý můj,“ zní její slova jako melodie. Jako vzpomínka. Jako budoucnost.
Konstantin stojí opřený o zábradlí. Hledí do Dunaje a vidí Něvu. Slyší Violettu a ozvěnou se k němu žene Antoine. Otočí se k ní, až když ucítí její ruku na svém rameni.
„To, co děláte, není správné,“ řekne a snaží se znít tvrdě. Navzdory jejím očím plným hvězd.
„Život není správný. Život je,“ řekne a usmívá se. Vyhrála.
Líbá ho a on ji. Neslyší nic než bušení svého srdce a šum běžícího času.