Albatros

Ztrácel jsem se v černotě. Bolest mě rvala mě na kusy. Plul jsem v temným oceánu šílenejch představ, kolem mě jen temný stíny, nepřátelský věci, divný přízraky.
Byl jsem proti nim úplně sám. Vopuštěná duše, bílej bludnej albatros.
Bylo to všechno jenom v mojí hlavě.
Bylo to všechno strašně skutečný.
Nakonec přišel bizon. Tiše se na mě díval a já věděl, že umře, jestli něco neudělám.
Tmu proťal muj výkřik.
Zved jsem kameny, co jsem měl místo víček. Ležel jsem na nemocniční posteli, Frank a Naty se skláněli nade mnou a jejich slzy smíchaly s mejma.

A nakonec přišlo smíření.