40. kapitola

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A ono se jednoho pošmourného podzimního rána opravdu utrhlo. Rafaelovi zapípala esemeska, že má něco v datové schránce. A v té našel Rafael výpověď z nájmu od domácího, který tedy dostál svým varováním.
Rafaelovi začalo docházet, jaký bude další vývoj. Nábytek a zařízení kavárny si bude muset vystěhovat doslova na ulici, protože nebude mít ani na jejich uskladnění. Příjmy mu klesnou na nulu. I další věřitelé se budou hlásit o své pohledávky a firma skončí v insolvenci. A protože nebude splácet půjčku v bance, přijde i o byt. Skončí tedy jako bezdomovec s holou zadnicí. Takové finále se Rafaelovi jevilo jako nevyhnutelné.
Ne, u toho už nemusí být, až se všichni věřitelé slétnou jak supi na zbytky jeho jmění.
Rafael se oblékl, opustil byt a vydal se za město. Záhy se ocitl na mostě přes železniční trať. Nad tratí se táhla napájecí trolej. Napětí pětadvacet kilovoltů, proud řádově stovky ampérů. To bude taková šupa, že už ani nebude cítit, jak jej vlak rozmašíruje na spoustu kousíčků.
Rafael vytáhl telefon a pohlédl do aplikace. Nejbližší vlak jede na čas, bude tu každou chvíli. A za pár okamžiků opravdu Rafael spatřil v dálce lokomotivu s vagóny. Vyšvihl se na zábradlí mostu.