Není nad utajení

Vše šlo ráz na ráz.
První místnost, druhá, třetí…
Postupovali systematicky, ale přesto naléhavě. Někde tu musí být.
Zastavit se na rozcestí chodeb. Vojenská gesta vypadala hloupě, ale byla nezbytností, když na sebe nechtěli upozornit.
„Zprava dobrý!“ zahalekal blonďák uprostřed chodby, když se na něj otočil, utahuje si z jeho gest.
Měl chuť se praštit do čela. Nikdy nepochopí, proč ho vzal sebou.
Rána. Krev. Vytřeštěné modré oči.
„Co to kurva…,“ vypravil ze sebe sahaje si na místo, kde mu podle množství krve scházel kus boku.
„Zprava dobrý, blondýnko,“ ušklíbl se Angel, když prohnal kůl srdcem muže přilákaného upírovým halekáním.