Hranice možného

Šero ztěžklo vinou a ponížením. Anežku ani nenapadne zapírat. Nečeká dlaň, která vystřelí proti její tváři, než to kterákoli z nich stihne zastavit. Máminu něžnou, upracovanou dlaň, co nikdy neuhodila. Roňa je bledá jak vápno na stěnách. Obrazy se před očima míhají v závratném tempu.

“Chtěla jsem jen pomoct,” pípne Anežka. “Rinka umře, když nic neuděláme, vím to! A oni… oni mají hlad, vždyť oni jedí skoro jenom trávu, mami!”

“A my budeme nejspíš brzy taky,” zašeptá Roňa. Tiché klapnutí dveří bolí víc než políček.

František mlčky přihlíží. Pomoz mi, čte v Anežčiných uslzených očích. Prosím. Pohladí ji po rameni.