Lovec a laň

Věděl dřív, než viděl. 
Tušil její přítomnost, ještě než se zhmotnila v jasných stopách. Následoval je a ony se mu zažíraly do kostí, do mysli, do života.

V jarních mrazících, v žáru letních nocí, podzimním listím, bez přestání, bez odpočinku, pronásledoval tu, jež mu unikala, stříbrnou laň, bytost utkanou z perleťových mlh.

Četl její stopy v trávě, v kůře stromů, na březích potoků a jezer, ve skalách. 

S prvním sněhem ji spatřil, s prvním sněhem zamířil, do prvního sněhu se vpila krev.

Našli ho na jaře pod ledem, pár stříbrných nitek svíral v prstech a na ústech měl jemný úsměv.