Doma

Cítila, jak se jí rty nadouvají jako pouťový balónek. Jazyk otřel trochu nahořklou a svíravou příchuť krve. Obraz napřažené pěsti rozmazaly slzy. Předměty kolem se začaly točit v divokém víru. Nečekaný záblesk. To další rána skončila tentokrát mezi jejíma očima. Zděšení jí zamklo ústa. Nekřičela, nesténala, ani když jí hlavou rezonovaly další údery. „Má hlava je buben.“ pomyslila si.
„Ať už to brzy skončí!“ vysílala prosebný pohled k nebi, malému jak její sebevědomí.
Příšerně se bála.
„Ani dnes policii nezavolám." rozhodla se ochrnutá strachem. A ten byl silnější než pocit ponížení, zlost, touha po pomstě a dokonce než pud sebezáchovy.