Hřiště

Dnes se Hedě povedlo urvat si pro sebe celou lavičku. Podzimní slunce houby hřálo, ale ona hodlala sedět. Prosmykla se kolem zrzavý ženský ve fungl nový softshellce barvy velbloudí hnědi a zaparkovala kočár tak, aby bylo jasný, že tohle místo patří jim. Malej vystřelil do akce v okamžiku, kdy rozepla popruhy. Vrhl se rovnou do hromady kamínků smíchaných s listím. Snad tam nejsou střepy. Jednou tam střep našla. To bude dobrý. Ztěžka dosedla na lavičku. 

Na klouzačce seděla vymydlená holčička. Bylo jasné, ke komu patří. Ta velbloudí kráva ji měla perfektně sladěnou v odstínech hnědé a béžové. S roztomilou lištičkou na čepičce navrch. A vespod barefoot botičky. Očividně měly nějakej liščí fetiš, protože jim z kočáru vypadla knížka. O chytré kmotře lišce. Blbej, klasickej, estetickej cit tříbící Lada. Heda byla ráda, když zvládli dokoukat celou disneyovku.

Dokopala se k těm dvěma krokům a knihu zvedla. Ošoupaná. Asi poděděná. Nebo koupená hezky ekologicky z antikvariátu. Heda se vždycky těšila, jak bude malýmu číst svoje starý dětský knížky. Teď by ale tuhle konkrétní nejraději narvala do koše. 

Mrskla Ladou zpátky na zem. Uspokojilo ji to, znovu si sedla a vytáhla mobil. Věděla, že jí docházejí data, ale stejně koukla na Facebook. Nějakou chuděru tam pucovali za to, že se chystá na noc odstavit. Komplexní vývojový trauma, zničený zbytek života a tak. Heda ještě kojila. Občas brečela vzteky, protože její tělo už nebylo její, ale zrovna tohle pořád ještě nepodělala.

Koutkem oka zahlédla něco chlupatého. V první chvíli se chtěla naštvat, že už zase někdo přivlekl na hřiště čokla.

Jenomže tohle nebyl pes.

„Nebojte se, milá paní,“ řekla liška. „Jsem moderní a civilizovaná liška.”

Posledních pár nocí spala docela slušně. Neměla by mít halucinace. Zkusila se trochu napít. Liška tu byla pořád a nevypadala vůbec ladovsky.

„Skutečně nejsem žádný přelud.“

Neměla by odpovídat. Když odpoví… Koutkem oka zkontrolovala malýho. Škrábal se na klouzačku. Nic mu nehrozilo. Snad. Nejspíš by byl pro lišku moc velké sousto. Potlačila touhu říct, že hnědo-béžová holčička je menší.

„Pardyje kopyto, dámo, tohle už je nevychovanost,“ napomenula ji liška.

„Co chceš?“ zeptala se a byla skoro úleva pustit zdravý rozum k vodě.

„My lišky, obzvláště my chytré lišky, někdy lidem rády pomáháme. To abyste věděli, že nejste na světě sami. Ale nemysli si, nic ti nedaruji, jak by to možná udělala rybka nebo jiné hloupé zvíře. Jen tě nechám něco někomu vzít. Všem, dospělým, co jsou na tadyhle tom hřišti. Nějakou moc nebo schopnost. Jen ji pojmenuj a hnedle bude pryč.”

Rozhlédla se. Bylo tu tak deset ženských a samozřejmě ten jeden jediný chlap. Představila si, že by to fakt mohla udělat. Všechny je stáhnout na svoji úroveň. Kupovaný křupky, zasviněnej kočárek a YouTube u jídla.

Kdyby věřila na zázraky víc než internetu… Víc než tomu, že hračky musí být dřevěné a v tlumených barvách, že nikdy nesmí křičet, musí být autentická, nesmí ho trestat, musí mu dát hranice, nesmí z něj spustit oči, musí mít čas pro sebe…

Byla tu jedna schopnost. Zázračná a neomezená superschopnost, kterou matky údajně disponují. Ve všech mateřských skupinách se to ví. Ve finále je to ta jediná, na které záleží.

„Tak dobře,“ vydechla. „Chci, abys všem rodičům na tomto hřišti…“

Lišce se zježily chlupy a tlamu roztáhla do zubatého úsměvu.

„… vzala schopnost zničit svým dětem život.“

Liška si tlapkou uhladila chlupy a z úsměvu zmizely zuby.

Přání splnila.