Dvojí podivná návštěva

Mladý muž v sametovém (a téměř neviditelně záplatovaném) hávu nervózně přecházel pracovnou. Jedna část spisů, výborně, nákresy, první, druhý i třetí, srolovat, kam dal to zvětšovací sklo, možná by se měl ještě podívat… Těkal očima, které únava podkreslila temnými kruhy, po vlastním písmu.
Najednou to uviděl. V nákresu byla jedna linka mírně rozmazaná, a když chcete prezentovat horoskop císaři a doufáte, že u něj najdete stálé místo, rozmazané linky se neakceptují. Pečlivě na desce stolu srovnal všechny tři svícny a s nejvyšší opatrností a precizností začal linku dokreslovat; to by tak bylo, aby nějaká zatracená Venuše zhatila jeho pracovní vyhlídky!
„Já vám do toho nechci mluvit,“ ozvalo se mu za zády, „ale ta linka se mi nezdá přesná. Vlastně jste se spletl o pár století,“ dodal hlas přátelsky.
S jekotem, který v jeho nejbližším sousedstvu krátce rozšířil naději, že „toho čerchmanta konečně sebral čert“, sebou cuknul, zavadil o svícen a srazil jej přímo na svůj nejdůležitější nákres.
„Vy- Co- Vy!“ štěkl nešťastně.
„Ale to je pěkná věcička, taková symetrická,“ zasnil se nově příchozí nad jeho nedávným vynálezem, „víte, znal jsem jednoho, Archimé-… Archibald se jmenoval, a ten by z tohohle, skutečně krásná hra s geometrií, měl radost. Necítíte kouř?“ znepokojeně se začal rozhlížet.
„Hoří mi spisy,“ melancholicky dodal bývalý aspirant na dvorního astrologa, „a kdo ke všem čertům vůbec jste, a kde jste se tu vzal? Zlato nemám!“
„Doktor, těší mě!“ nonšalantně během řeči uhasil stůl džbánem vody.
„Zrovna jsem na cestě do… A tohle je který rok? Víte, to řízení mě pořád tak docela neposlouchá a…“
Ten člověk byl zjevný šílenec, o tom nebylo pochyb. Už ten oděv. Ty řeči. Možná, pomyslel si, možná to je čert a stará apatykářová má pravdu, odnese si mě do pekla.
„Aha. Asi nepatrná chybička. No, příteli, kreslete, kreslete, já vás vlastně navštívit nechtěl. I když… A vy jste ty papíry nějak potřeboval?“
Hystericky se zasmál, pak se narovnal a důstojně si urovnal sametový plášť.
„Míníte-li mé spisy, zlovolný návštěvníče, potřeboval,“ stroze přitakal, „a ježto jsem nyní bez lejster, mohu jít rovnou pást krávy.“
„Výborně! To mi vždycky přišlo jako taková poklidná práce pro filosofa. Ležíte na louce, všude klid, neříkám, že je to na dlouho, ale jednou za čas… Dívat se na východ sluncí… Totiž tady slunce, že,“ usmál se.
„Všechna moje práce je v tahu! Pryč! Fuč! Nemám nic!“ mladíkovi hysterií přeskočil hlas, „budu za šarlatána, chápete, mohl jsem být vážený dvorní astrolog, a já budu za…“
„Snad nebude tak zle,“ návštěvník si mnul nejistě bradu.
„Zle! Chápete, všechny výpočty, trvalo mi to rok, a... Exaktní postavený planet, přesné časové údaje… Víte vůbec, jak konkrétní musíte být při práci s časem?“ zaúpěl.
„Už jsem o tom něco slyšel,“ zahuhlal návštěvník ne zrovna nadšeně, „ale ono to s tím časem není tak… A k tomu planety, ony si stejně každou chvíli dělají, co chtějí, chápete. Podívejte, čas, vy lidé ho vnímáte trochu jinak, ale obecně by se zjednodušeně dalo říct, že je to celé trochu… wibbly… ta snaha o exaktnost zkrátka…“
„Co tím chcete říct, co tím, vy bloude, chcete-…“ vzlykla troska astrologa, která se sesunula na zem a právě rovnala zuhelnatělé zbytky svého snu na klíně.
Sedl si na zem k němu.
„Že si tam můžete něco vymyslet,“ dodal nadšeně.
*
U dveří odložil brokátový plášť, sňal si z krku těžký zlatý řetěz a usadil se na zdobnou sesli. Nějak ho pobolívalo koleno, ale to už tak ke stáří patří.
Rukávem přeleštil malý model nového astrolábu na stole, zas mu to ta služka nešťastná zapatlala, jestli tu ta holka něco jednou rozbije… Rozkašlal se. Mrzutě vstal a doplahočil se k spletitému systému bublajících baněk a trubiček, které měl rozestavěné na stole pod oknem; jedovatě zelená tekutina se chvílemi měnila na jasně růžovou, což by bylo v pořádku, ale nějak to pořád ještě dost nedýmalo, a to už v pořádku nebylo, ono oslňujte si něčím, co neprovází oblaka dýmu, nebo aspoň pár jiskřiček.
„No podívejme! Hledal jsem vás dole ve městě, ale koukám, že se vám dařilo!“ I po těch letech ten hlas bezpečně poznal. Nevěděl ani, jak se cítit; pravda je, že tehdejší podivný večer raději léta přičítal přílišnému množství medoviny a horečce, která jej jistě musela zachvátit. Možná má znovu horečku. Pro jistotu by si mohl loknout medoviny.
„Co si přejete?“ zmohl se na zdvořilost, zatímco marně pátral očima po medovině.
„Ale, to chvilku… Tady tohle, copak to tu máme?“ se zájmem se sehnul k baňkám a nasadil si brýle.
„Co byste tak myslel,“ přišoural se k němu vetchý astrolog a rozkašlal se.
„No, podle vůně a konzistence… Ačkoli ta barva…“
„Sirup proti kašli. Ale říkám tomu Mocný všelék, i když ještě mě napadl Archandělův kopanec, ta máta docela…“
„Výborně, výborně… Tak koukám, že si nežijete špatně, což?“ zářivě se usmál a prsty přejel přes jeho křehký křišťálový přístroj se zlatým zdobením. Císaři i ostatním astrologům říkal, že hraje roli pro výpočty se zimními souhvězdími, ale vlastně si nebyl úplně jistý, jestli to dělá něco jiného, než že se to hezky třpytí.
„Kde jste se tu zase vzal?“ zavrčel, když si jasně vybavil, že zamykal.
„Vy jste mě zase neslyšel? Ale, mám sonický… univerzální klíč. Moc se omlouvám, že takhle bez ohlášení, jak říkám, to řízení…“
„Od dětství špatně slyším. A jak to, že vypadáte pořád stejně, ďáblův pomocníku?“ uvědomil si, co se mu celou dobu nezdálo.
„V mém kraji máme docela sklony k dlouhověkosti, a kdybych byl vámi, skrčil bych se!“
Popadl astrologa a doslova jej strčil pod stůl; na stole se z Archandělova kopance stala změť střepů a děsivě syčící směsi, která začala prožírat desku stolu, model astrolábu se začal podivně deformovat (Tohle musí být medovina!) a najednou se zvětšoval a zvětšoval a úplně měnil, a ten divný rozcuchaný Doktor, jak si drze říkal, vlastně mu ty vlasy docela slušely, kdyby tedy člověk měl slabost pro podivné cizince, ten na něj mířil kovovou tyčinkou, možná nějaká temná magická síla, a tu se astroláb přestal měnit a místo něj tam stále prapodivná kovová věc, která se mu rozhlížela po pracovně a najednou zablikala a…
„EXTERMINATE!“
Maně ho napadlo, že vlastně dnes ve svém horoskopu měl nečekané komplikace a pohledného neznámého muže – ale kdo by na tyhle věci věřil…