Mistrovo oko vidí vše

Zachmuřeně přehlédne bílé zdi. Před očima se na nich coby poněkud zašlém plátně odehrávají příběhy: vybledlá skvrna po obraze, který museli sundat, protože na babičku moc civěl, hrana odřená při stěhování nábytku, když zeť prohlásil, že ten gauč se tam samozřejmě vleze, kreativní výbuch voskovek, když se babička u hlídání vnoučat zapovídala se sousedkou. Jako archeolog odkrývá stopy životů, které plynou mezi těmito zdmi.
Přesně ví, co potřebují stěny i jejich majitelé.
Pokýve hlavou a zaboří štětku do barvy.
Nahlas říkají „bíle“, ale on slyší nevyřčenou prosbu: „Namaluj mi celý svět!“.
A on ho namaluje. Jako že se Hamouzek jmenuje.