Promluva do duše

Bílo, všude bílo, nic, čeho by se oko mohlo chytit. Měl pocit, že stojí, takže tam musela být podlaha, a pokud bylo něco pod ním, muselo být i něco nad ním a kolem něj. Jenže v čistě bílé nedokázal rozeznat žádnou hranu, nikde se nelámalo světlo.
Pak přišla ona, samozřejmě, že tam byla ona, jediný pevný bod v bílé prázdnotě.
„Postřelili mě, viď?“ zeptal se.
Přikývla. „Měl by ses vrátit.“
Rozhlédl se kolem. „Tady je klid. Mír.“
„Já vím, ale tady zůstat nemůžeš. Tady nikdo nezůstává. Můžeš jít dál, ale měl by ses vrátit.“
„Proč?“
„Copak už máš hotovo, manekýne?“