Dopady nezřízeného veselí

Tlupa piktmužíků se spokojeně prala na stráni za pahorkem. Bylo to velmi veselé uskupení plné nohou, rukou, hlav, vousů a kiltů. Najednou se celý chuml zarazil a rozpadl na jednotlivé fígly.
„Bědoš!“ ozvalo se z leva.
„Jejdanánku,“ kontrovalo mu z prava.
„Zpaprčenec, matlák!“ ozývaly se výkřiky z různých koutů.
„Co to tu tropíte?“ otázala se Žanina. V uctivé vzdálenosti ji následoval zvědavý hrozen děcek.
„To Poťapaný Vilík,“ začal Yan Habáně neochotně, ale pod keldiným pohledem ochotně pokračoval: „možná měl upito maličko speciálního mazání a možná majzl béhovado do čela tou svou tvrdou palicí a možná se tomu béhovadu ulomil roh.“