O křehkosti

Všichni jsme křehcí - ty i já, já i ty. Být spolu vždycky znamená trochu žehnat a trochu zraňovat, trochu se smát a trochu trpět. Stojí to ještě za to? Kdo může říct?
Někdy jsme tak moc skrytí pod nánosy vlastních smutků, že ani nemůžeme být doopravdy spolu. Potřebovali bychom ze sebe všechno seškrábat, sedřít, dokud by po bolesti nezůstala jen zarudlá kůže znovuzrození.
Často sedíme v tichu. Někdy příjemném, jindy mrtvém. Jak se rozhodnout, zda odejít či zůstat, když obojí bolí a ani jedno není správné?
Po slzách zůstává prázdno.
Po prázdnu přichází klid.
A v něm prostor pro odpuštění.